Lezení na Hohe Wand

Guttensteiner Alpen, červen 2003

Hohe Wand patří do horské oblasti zvané Guttensteiner Alpen, která leží jižně od Vídně a přímo navazuje na Vídeňský les. Jedná se o dobře prosluněnou jiho-východní vápencovou stěnu, která je místy vysoká téměř 300m. Bohužel celá výška stěny lezená není, nejdelší cesty zde mají 6-7 lanových délek a jsou vysoké do 200 m. I když je Hohe Wand široká bezmála 10 km, středem horolezeckého zájmu je pouze její střední část, která je dlouhá přibližně 4 km. Celá oblast je velice dobře přístupná a proto se těší velké oblibě nejen u obyvatelů Vídně a blízkého okolí, ale i u návštěvníků že Slovenska, Maďarska i České Republiky. Přijíždějí sem horolezci, turisté a také paraglidisti, kteří zde mají díky pravidelným východním větrům skvělé podmínky pro několika-hodinové lety podél stěny. My jsme dali na doporučení známých a přijeli jsme sem lézt především více-délkové cesty.

Příjezd na Hohe Wand

Jeďte po dálnici A2 z Vídně směrem na Graz. Asi po 40 km, na sjezdu č.44 – Wiener Neustadt – West, musíte opustit dálnici a sjet na silnici č.26 směrem na Weikersdorf. Dále pokračujte po vedlejší silnici přes Winzendorf do osady Stollhof. Za městečkem, nahoře na kopci, uvidíte odbočku vpravo ke stěně a pokladnu, kde se platí mítné. To se naštěstí nevybírá 24 hodin denně, takže pokud přijedete v noci nebo opravdu brzo ráno, nebudete muset nic platit.

Parkování, nocleh a informace

V celé oblasti Hohe Wand je mnoho chat, kde je možné si zaplatit nocleh a dobře se najíst. Parkování je nejvýhodnější hned na prvním parkovišti vlevo, které je těsně pod skalami, a je z něj dobrý přístup ke všem hlavním stěnám. Dobré je, že není tak frekventované jako parkovitě kolem chat na horním platu. Spaní v autě nebo venku je prozatím tolerováno, asi i proto, že poblíž není žádný hotel. Špatné je to ovšem s pitnou vodou, kterou se nám v blízkosti parkoviště nepodařilo nikde najít, když neberu v úvahu napajedlo pro krávy…

Průvodce a turistickou mapu je možné koupit například v horském hotelu Postl, kde se dá nabrat voda i pivo, záleží na co má člověk zrovna chuť. My jsme obvykle dali přednost obojímu J

Rozdělení lezeckých oblastí a obtížnosti

Celá stěna je rozdělena do dvou hlavních sektorů, tzv. přední část a zadní část. Mimo tyto dva sektory se zde ještě nachází jedna oblast na náhorní plošině u osady Dürnbach, kde jsou většinou jedno-délkové cesty a bouldery. Tyto hlavní části se rozdělují do celkem 46 pojmenovaných stěn, na kterých se leze. Doba nástupu od parkoviště pod stěnu se pohybuje od 5-ti do 25-ti minut, výjimečně více. Celkový počet cest ve všech sektorech dohromady je nyní přibližně 900! Zejména v posledních 10-ti letech se zde udělalo mnoho prvovýstupů, převážně ve vyšších stupních obtížnosti.

Nejvíce cest se pohybuje kolem stupně 7 UIAA, ale je zde i mnoho lehčích i těžších. Většina výstupů je sportovního charakteru s velmi dobrým zajištěním, na které jsme zvyklí z podobných oblastí, jako například Peilstein, ale je zde i mnoho klasických cest do kterých je nutné vzít dodatečné jištění v podobě stopperů či friendů. Zajímavé je, že přes tuto velkou variabilitu tady nepotkáte velké zástupy lezců, jako je tomu v mnoha jiných oblastech typu „klettergarten“. Tato skutečnost je na Hohe Wand velice sympatická.

Na své si zde přijdou i milovníci lehčích, ocelovými lany zajištěných cest, tzv. klettersteigů. V obtížnostech do 4 UIAA se jich zde nachází celkem 31!

Doporučeníhodné cesty

My jsme se nejvíce zdržovali v přední části, kde se nám podařilo vylézt mimo jiné několik moc pěkných a oblíbených cest do obtížnosti 7 UIAA. Rád bych zmínil především 6-ti délkovou cestu Direkter Österreichersteig (6-,6+,5+,6,6+,7) na stěnu Totenköpfl a ještě 3-délkovou cestu Südkante (6+,7-,6) na Fuchslochturm (viz. přiložené TOPO). Obě tyto cesty vedou po pevné, pěkně členité skále, a jsou dobře zajištěny nýty. První z nich patří mezi nejoblíbenější spáry v oblasti. Ve skutečnosti se s klasickým spárovým lezením, jaké známe z našeho písku, v této cestě setkáte jen ve velice krátkých úsecích v předposlední lanové délce. Jedná spíše o technické stěnové lezení s krátkým komínem uprostřed, který plynule přechází ve spáru. Pokud zvolíte variantu, kterou jsem zakreslil tečkovaně, zpestříte si tím cestu ve spodní části o skvělé technické plotny a o exponované lezení po malých chytech v poslední délce. Druhá cesta vyniká také technickým lezení po pevné skále po oblé hraně. Obě jsou určitě doporučeníhodné a neměli byste je ve svých plánech vynechat! Ještě za zmínku stojí klasická cesta Totenköpflsteig 6, která patří mezi největší klasiky v oblasti.

Pokud byste chtěli na rozlezení nejprve lehčí a nižší cesty, určitě zajděte na stěnu s názvem Milak-Klettergarten nebo ÖTK-Klettergarten, zde je mnoho dobře odjištěných sportovních cest. Pokud vás naopak lákají těžší výstupy, tak pro vás bude vhodná například oblast Sonnenuhrwand, kde je i několik cest devátého i desátého stupně obtížnosti, přičemž některé cesty začínají slaněním a až potom se leze nahoru! Této stěně jsme se my prozatím zdaleka vyhýbali J

Vybavení

Co se horolezeckého vybavení týká, tak musím zdůraznit především nutnost použití ochranné přilby! Jelikož Hohe Wand se charakterem lezení pomalu přibližuje k horským oblastem, tak zde je zvýšené nebezpečí pádu kamenů. Kameny shazují nejen horolezci, ale také  kamzíci, kteří pobíhají všude kolem. Z toho vyplývá i vhodnost použití dvojitého lana. Ostatní vybavení pro zajištění, jako jsou friendy, stoppery a ostatní jistítka, berte v případě, že budete chtít lézt klasické cesty, které nejsou dostatečně osazeny nýty nebo borháky. Tato informace je vždy naštěstí uvedena v průvodci. Podle našich zkušeností, s novým ručně psaným průvodcem (Thomas Behm: Topos Hohe Wand, cena € 15,-), není potřeba dojišťovat cesty označené symbolem „ppp“, ani „pp“. Cesty označené pouze „p“ je vhodné dojistit, to platí hlavně pro lezce, kteří jsou na tom podobně jako my, tudíž nejsou „přebušení“ morálem. Cesty bez těchto symbolů jsou klasické a kromě starších skob, které jsou v obtížných místech, v nich s největší pravděpodobností nic dalšího nenajdete. Dále budete potřebovat dostatečný počet expresek a plochých smyček, několik volných šroubovacích karabin na vybudování štandu a zbytek určitě už dobře znáte…

Na závěr mi nezbyde nic jiného něž vám popřát šťastnou cestu a věřím, že tentokrát povede na Hohe Wand. Sami uvidíte, že si přivezete mnoho krásných zážitků!

Gross Priel – „do třetice“ všeho dobrého

prosinec, 2004

Sníh…kde je? To je opravdu špatný vtip! Není tomu ani rok, co jsme se i se sněžnicemi bořili hluboko do prašanu, a teď musíme pokorně dupat po sluncem vysušené louce s lyžemi připevněnými  na batohu. Místním usedlíkům, kteří po nás pokukují s nepochopením v očích, bychom jen ztěží vysvětlovali, že nám to nevadí. Oni neznají večerníčky o včelích medvídcích, kteří si taky za sluníčkem došli, stejně tak jako my si dojdeme za sněhem…

Po dvou neúspěšných zimních výstupech na Gross Priel se nenecháváme odradit a znovu přijíždíme, tentokrát ještě před úsvitem, do malebného horského městečka Hinterstoder (600 m.n.m.). V hlavách nám ještě zní vánoční koledy, které jsme všichni chroptěli pod stromečkem, a atmosféru svátků nám nabourává paradoxně jen sníh, kterého tady je poskromnu. Zklamaně připevňujeme lyže na bágl a s prvními slunečními paprsky vyrážíme na kopec. Tentokrát jsme přijeli ve čtyřech: Ivka, Peky, Šarík a já. Kamarádi z Trauče, kteří se na lyžích snad narodili a nyní už jsou čerstvě oddaní a těhotní, se nechali lehko zlákat. Argumenty „pro“ byly jasné: „do třetice“ to přeci vyjde, přijeli jsme sem oslavit dvoje narozeniny, také Vánoce jsou přeci svátky klidu a míru, takže i počasí se musí umoudřit, a v neposlední řadě je tady můj dlouho připravovaný super-tajný plán…

Až na ty krysy na zádech, které obsahují nejen veškerou výzbroj, výstroj a jídlo na pět dní, ale i lyže a lopaty, se nám šlape po známé pěšině dobře. K winterraumu přicházíme již po poledni. Chata Prielschutzhaus (1422m.n.m.) je v zimě neobhospodařována, ale zimní místnost je dobře vybavena a skýtá veškeré pohodlí včetně spásných kamen. Počasí je stabilně špatné, což nás ale nepřekvapuje, neboť jsme tady nikdy lepší nezažili. Obsadíme místa na palandách, zabydlíme se a zatopíme v letitých „kaborkách“. Posilněni slivovicí a tuzemákem kujeme plány na další dny. Náš prvořadý cíl je jasný a  všichni se na tom shodujeme. Možná právě proto, že jsme byli v minulosti několikrát odmítnuti a vyplýtvali zde mnoho sil, naše cesta vede opět na Gross Priel.

Brrr…před šestou hodinou se opravdu nechce vstávat, navíc když v kobce je pořád tma a vyhaslá kamna už moc tepla nedávají. Otupěný leností přijímám vyrovnaně zprávu o špatném počasí a o dvaceti centimetrech nového sněhu. Barometr však hlásí, že tlak přes noc nepatrně stoupl! Tato dobrá zpráva nás burcuje ze spacáků a rychle balíme potřebné věci včetně cepínu, maček, pípáků, lopaty, sladkých životabudičů, termosek čaje a už vyrážíme do mraků. Téměř hodinu a půl posloucháme monotónní vrzání čerstvého prašanu pod lyžemi, když najednou jako blesk z čistého nebe vykoukne sluníčko. Přestože fouká chladný vítr a honí nad námi chuchvalce mraků, tak stále častěji a častěji probleskují jeho paprsky. Počasí se rychle lepší. Po pravé ruce už jasně vidíme jižní hřeben Prielu a dokonce se nám ukazuje i celý kotel, do kterého směřujeme. Čím výše jsme, tím větší naději na úspěch to v nás vzbuzuje. Kolem desáté hodiny, ve výšce kolem 2000m.n.m., nás již slunce nespouští z očí a my se nemůžeme vynadívat na oblaka pod námi. Lepší podmínky si už nemůžeme přát a jako za odměnu se těšíme z exkluzivní inverze. Tu a tam z mraků ční ostrůvky okolních hor a my jako trosečníci vytrvale stoupáme směrem k výšvihu na hřeben. „Pípák pípá, nožky bolí“ od toho jak se lyže střídavě kloužou po zledovatělém firnu nebo topí v hlubokém prašanu. Těsně pod výšvihem, přibližně ve výšce 2100m.n.m., zanecháváme lyže. Dále musíme už po svých. Za okamžik již mačky skřípou na vápenci smutnou písničku a my zvesela stoupáme tam, kde tušíme správnou cestu. Občas nám radí ocelové fixy trčící ze sněhu, jindy zase správný směr odhadujeme. Kolem půl jedné jsme v sedle a na cestě k cíli nám zbývá už jen čerstvě vysněžený a z počátku až překvapivě široký vrcholový hřeben. Jsme naplněni štěstím, které nás dnes potkalo. Mě v kapse hřeje zásnubní prstýnek, který jsem si před měsícem připravil. Právě tady na vrcholu Prielu a na kolenou ho chci Šárce předat a požádat jí o ruku. O mém plánu nikdo ze zúčastněných neví. Dlouho očekávaný moment překvapení se s každým krokem blíží a já věřím, že nás už nic nezastaví. Ani nevnímám jak dlouho trvá prostoupení posledních 200 metrů ostrého hřebene a už klečím na roztřesených kolenou…a ona šeptá „Ano“!

Nacházíme se na špičce pomyslného ostrova a ochrannou ruku nad námi drží snad největší kříž, který jsem kdy v horách viděl. Jsme ve výšce 2515m.n.m a jako posedlí se rozhlížíme všude kolem, fotíme a srkáme horký čaj. Kousek pod námi roste Spitzmauer a další vrcholky Totes Gebirge. Nedaleko na západ jasně rozeznáváme skupinu Dachsteinu. Slunce se pomalu sklání k obzoru a vítr chladne s každou minutou. Je čas jít. Nejraději bychom zůstali ještě hodiny, ale nemůžeme, čeká nás ještě dlouhá cesta zpět do chaty. Již před sedlem se začínáme nořit do mraků, které za poslední tři hodiny stouply o dobrých 300m. Počasí je však nadále stabilní a naše stopy nás před setměním bezpečně vedou do winterraumu. Sjezd po špatném povrchu nám ještě přichystá několik „radostí“, ale modřiny na kolenou a hluboké rýhy na skluznici, jako daně za tak skvělý výstup, jsou naprosto zanedbatelné. Večer strávíme v oslavách, nejen dvojitých 31. narozenin a dosažení toužebného cíle, ale hlavně našeho zasnoubení. Brzy však zjistíme, že zásoby ohnivé vody nejsou nevyčerpatelné, tak musíme jít spát.

Ráno nikam nespěcháme. Nejprve se rozloučíme s chatou a tvrdou měnou naplníme kasu, a potom se už pomalu vracíme v hlubokém sněhu do pohádkově pocukrovaného údolí. Lyže dole v údolí sundávat nemusíme a po dobře vyjeté cestě to dobojujeme až k autu. O pár hodin později spokojeně přijíždíme do Pardubic. Je předposlední den v roce 2004 a my plni fantastických zážitků z našeho prvního pořádného skialpového výletu do sebe tlačíme konečně pořádnou večeři. Gambrinus teče proudem a každému z nás se ukládají zážitky po svém. S Ivkou a Pekym si slibujeme, že zase brzo vyrazíme. No a my se Šári se ujišťujeme, že lezení a cesty do hor jsme naším zasnoubením nepověsili na hřebík, jak si možná někdo může myslet. Tentokrát se nám opět potvrdilo, že „do třetice“ všeho dobrého…nebo zlého? 🙂

[Show as slideshow]

123►

Pallavicini Rinne – Gross Glockner – Vysoké Taury

1.-4. říjen,      2004

To je snad zlej sen, jsme uvězněni v moři špatně vrstvené žuly a já se marně snažím najít oporu pro přední hroty maček. Hrabu jako rejsek v silné vrstvě čerstvého prašanu a dole pod ledovou glazurou tuším to co nám dává moc, to co nás posouvá krok za krokem vzhůru a tím přibližuje k cíli, k volnosti. „Konečně stupy!“, volám na parťáka a brzy dosahuji skalního hrotu. Štanduju ve špatných smycích, nemám na vybranou…Hans se zbavuje pout symbolického stanoviště z dvou bídných čoků a pokračuje za mnou. Myslím, že jsem se „odvařil“ a nyní bude řada opět na něm. Je jako stroj, bezchybný, jakoby jeho kroky řídila vyšší moc… (Napsáno 25.10.2004)

Stejně tak jako maturita byla něco, co mají za sebou ti úspěšnější z nás, stejně tak jako státní zkoušky na výšce patřily těm co vytrvali, stejně tak jako první úspěchy na skalkách na sebe nechají čekat a stojí moc odřených kloubů, tak Pallavičiňák stojí roky příprav v jednodušších cestách Alp, roky horolezeckého zrání a věřte mi, je velkou odměnou za vynaloženou dřinu a za vaši vůli jít dál.

Původně to nebyl můj nápad, vydat se na Pallavičiňák, ale po Hansově popíchnutí a po našem úspěšném výstupu NW stěnou Grosser Möseleru jsem nad tím začal přemýšlet. Myslím, že po posilnění v Pardubické Plzeňce slovo v napsané SMSce dalo slovo. Teď už stojíme na Franz Josefovi… a říkáme si, že pokud se nestane zázrak a počasí se nezlepší, pak nemáme nejmenší šanci dostat se na bivak, natož na vrchol. Vypadá to, že pivo za 4,60€ zahání nejen špatné myšlenky, ale hlavně mraky. Ráno vylézáme rozlámaní z kufru kombíku a k našemu milému překvapení vidíme čistou oblohu. „Super, razíme!“

Už se hodinu šouráme po ledovci Pastezre, očima se snažíme zjistit podmínky ve žlabu ale jsme ještě moc daleko. Nevidíme ještě ani bivak, natož množství nového sněhu v kuloáru. Po týden trvající chřipce si připadám jako nemluvně které uteklo z kočárku. Nalezená rozlámaná lyže, skeleta a kousek nohavice mi na optimizmu nepřidávají. My jsme ale otrlí hoši 🙂 a ani 60cm nového sněhu ve 40° svahu nám nekazí náladu. Dokonce ani to, že oproti průvodci dorážíme na bivak s dvouhodinovým zpožděním. Je krásně klidné odpoledne, obloha se čistí a tlak stoupá a to nejen atmosferický. Srdce buší nedočkavostí neboť začátek žlabu máme od bivaku jako na dlani. Jsme ve výšce 3250 mnm, dobrá předpověď, posilňující slivovice a 400g špeku nám začínají prohánět adrenalin v žilách. „Už aby bylo ráno!“

Vektorky křičí že už jsou čtyři hodiny a že bychom už měli někam jít…taky bych se „někam“ poslal za to co jsem vymyslel a Hanse taky, ale na to teď není čas. Teď musíme ohřát Tang a nacpat do žaludku pokud možno co nejvíce vydatné stravy. Po dvou chlebech s paštikou a několika douškách jeho oblíbené tekutiny balíme. Od západu se trochu mračí, ale předpověď na dnešek je bezchybná, nefouká a slabě mrzne. Sníh pod mačkama rozeznívá svoji symfonii a tentokrát to máme i s barevnou hudbou, stačí škrtnout mačkama o žulu. Šlapu stopu po horním ledovci, jsem totiž, se svými 65 kily a drobnou postavou s nadměrně vyvinutými nohami č.11, oblíbený průzkumník. Bořím se sotva do půl lýtek, ale strachu mám jako kdybych se prodíral přinejmenším po pás. V tom lano podezřele zatáhne, „Tý vole!“, volá Hans a snaží se vyprostit z trhliny, do které zapadl téměř po rozkrok. „To nám to pěkně začíná“, pomyslím si, zatáhnu za lano a v mžiku pokračujeme k nástupu do žlabu. V šest hodin se navazujeme na celou padesátku a Hans nastupuje do výlevky. Čeká nás nejprve asi 100m úzkého koryta, kterým se celá stěna nad námi čistí. Tady musíme být rychlí. Výstup jsem si pomyslně rozdělil do tří etap, cesta po ledovci, kterou už máme za sebou, potom výlevka a nakonec závěrečný mixový výšvih. Celou délku žlabu jsem nepovažoval za náročnou, věřil jsem, že se jedná spíše o monotónní dřinu v 55° ledu. Máme tedy první část za sebou. Nyní mi další vytyčený cíl ale neustále sype na hlavu prachové lavinky a ne a ne s tím přestat. Občas mi zabubnují na přilbu kousky ledu, který mi připomínají: „lez, lez, lez nebo ti pošlu větší pozdrav“. Tak tedy „sekám latinu“ a buším dál…

Po 45 minutách, celí od sněhu, konečně dosahujeme ledu a štandujeme abychom zdomácněli. Můžeme si vybrat, buďto se brodit v řece nestabilního čerstvého prachového sněhu v pravé části žlabu nebo lézt stále ledem v jeho střední části. Máme rádi pevné body, takže není o čem dále přemýšlet. Máme ještě dost síly tak následující stovky metrů lezeme souběžně tak abychom měli mezi sebou vždy alespoň dva šrouby. Rychle nabíráme výšku a štandujeme vždy až po 100 metrech. Rychle nám to ubíhá a chvilky u štandu si zpestřujeme zahříváním nejen svých prstů, ale taky šroubů, to proto aby pustily led uvězněný v útrobách a šly bez problémů použít v další lanové délce. Mezitím nahoře nad námi občas zahlédneme lidi na hřebenu. To nás tak trochu falešně uklidňuje, alespoň cítíme, že tu nejsme sami. Rozdíl je v tom, že jim zbývá k dosažení vrcholu pohodlným hřebenem 30 minut, ale nám asi tak 7 hodin ve špatném ledu a v ještě horším mixu, což ale prozatím netušíme.

Po 4 hodinách lezení v ledu se žlab zužuje a přemrzlý led se chová podivně. Po úderu cepínem se bez varování mění v pavouka prasklin a v kusech mizí do údolí pod námi. Kvalitně zaseknout cepín dá nehoráznou práci, mačky na tom jsou naštěstí o něco lépe. Hans má můj obdiv, celý led táhne on a já se mu to snažím oplatit alespoň rychlým lezením na druhým konci a neremcáním u štandu. I když někdy ta loajalita stojí hodně přemáhání, zejména když rukavice se po chvilce stanou kusem ledu a zuby s nohama vyklepávají podivnou písničku v rytmu jedoucího vlaku. Poslední délku na ledu už musíme jistit postupově. Vrháme dolů kila ledu a já v duchu prosím Hanse „šroubuj, šroubuj…“, naštěstí poslouchá a na padesátku dá alespoň pět šroubů. Rychle dolézám…lýtka tvrdnou, zánět šlachy v rameni si neví rady, prsty na ruce necítím a je jasné, že oba nemáme morál pokračovat tímto ledem dále vzhůru. Asi 200 metrů pod vrcholem, ve výšce 3600m prcháme vpravo do výrazného mixového žlabu, oba věříme, že máme vyhráno. Tak a teď nás podle mojí teorie čeká teprve to třetí obtížné místo. Je jedenáct hodin a podle našeho odhadu bychom mohli být po dvanácté nahoře 🙂

K lezení po skále máme jen skromnou výbavu, celkem tři friendy a tři stoppery. Jsme připraveni na všemi popisovaný dobře zajištěný jednodélkový výšvih na konci Palavičiňáku. Tento materiál jsme brali spíše pro nouzové případy. Teď nemáme na vybranou, cesta dále nahoru je ze zdrcujícího ledu a závěrečný mix z našeho místa také nevypadá moc dobře. Mizíme tedy do neznáma. Hans nastupuje do žlábku a zjišťuje, že skála není moc dobrá, je špatně vrstvená a pokrytá ledem na němž se drží 20-30 cm čerstvého sněhu. Pro mě to jsou podmínky, které mě pronásledují ve špatných snech. Nyní jsme postaveni tváří v tvář tomuto rozmaru a musíme se s ním poprat. První štand máme ze dvou špatných stopperů, to znamená že musím unést tu zodpovědnost a v žádném případě nespadnout nejen na cestě k Hansovi, ale i v následující délce, kterou tahám. Je to pro mě těžké, nejen proto, že jsem celé léto nelezl a marně se snažil vyléčit zmíněný zánět šlachy, ale i proto, že jsem unavený a silně vnímám vážnost situace v jaké jsme. Zdomácním teprve kousek nad štandem a hrabáním cepíny hledám cestu vzhůru. Mačky skřípou na hladké namrzlé žule a já postupuji pomalu. Poslední friend se houpe asi 10 metrů pode mnou. Veškerou snahu soustředím na skalní hrot nedaleko, sázím na to, že tam půjde zřídit stanoviště. Ještě pár nejistých kroků, naštěstí za dobrý cepín, a už se držím slušného chytu. Je těžké zjistit, že z vidiny luxusního stanoviště se stanou pouze dvě bídné smyce. Lepší to už nebude a tak dobírám borce na druhém konci lana, který po přebrání materiálu rychle pokračuje dál. Jelikož jsem se tak říkajíc „odvařil“ tak další tři náročné délky jsou na něm. Leze bezchybně a já tiše upínám veškerou vůli na náš další postup. Držíme spolu, závislí jeden na druhém a pokračujeme stále výš. Žlab se mění v krátký komín aby se mohl proměnit záhy v pravidelný 60ti metrový kout. Padající kámen mi označí půlku lana tak kvalitně, že z něj zbydou jen dva drobné prameny. Nenadarmo lezeme vždy na dvojitém laně. To se naštěstí stane předposlední délku před vrcholem, který dosahujeme šťastni, unaveni a žízniví kolem páté hodiny odpolední. Strávili jsme tedy ve stěně celých 11 hodin!

Dlouho nahoře nepobudeme a už navázaní sestupujeme na Erz. Johan hütte, kde k našemu překvapení stále trčí chatař. Po úvodním zklamání, že přijdeme o noc ve winterraumu a o nějaká ta Eura se rychle adaptujeme na vyhřátou jídelnu a klopíme pivka na oslavu dnešní akce. I ta pohostinnost chat má něco do sebe!

Brní nás prsty na rukou, Hansovi modrá nehet na palci, já si pro změnu roztrhl goráče a aby toho nebylo málo tak mi kámen přeseknul lano. To jsou naprosto zanedbatelné daně za tak překrásný výstup! Díky Glocknere za podmínky, díky pane Pallavicini za to, že vás napadlo jít touto spanilou cestou nahoru, díky nám oběma, že jsme se tak kousli, a zvládli to, a v neposlední řadě díky Bohu! Myslím, že tato cesta ve mě zanechala opravdu hodně, určila také směr, jakým bych se chtěl v horách vydat, ovšem pokud dá zdraví. Přeci jen platí, že „maturita“ je teprve začátek života 😉 Máme se tedy na co těšit.

Souhrnné údaje

Pallavicini rinne -> 55° led + závěrečný mix, 600m převýšení, uváděná náročnost dle podmínek 2 až 6 hodin 🙂

Nástup ke Glockner bivaku -> sestup na ledovec 260m, výstup k bivaku 1160m, čas 5 hodin

Výstup žlabu -> výstup cca 600m na vrchol, sestup 330m k chatě, čas 13h30min

Sestup na France Josefa -> sestup 1360m, výstup na parkoviště 260m, čas 3h30min

[Show as slideshow]

Hore zdar, přeci je někdy potřeba vyjet na „soustředění“ 🙂 Ciao, Miki

[Show as slideshow]

1234►