Walliské Alpy – Weisshorn

19.7. – 24.7. 2002

„BOŽE! NE!…bože, to ne.“…opravdu nikdy nezapomenu na tyto moje slova a hlavně na situaci, která mi je dala do úst.

Brzo na jaře jsme si s Liborem slíbili, že jen my dva spolu vyrazíme na Weisshorn do Wallis. Tento překrásný kopec, pro nás nejkrásnější z Alp nás oba téměř magicky přitahuje. Oba jsme tam byli nezávisle na sobě v roce 2000. Nikomu se nepodařilo dostat se ani na Frühstückplatz i když Libor byl už opravdu kousek pod ním. My jsme tenkrát skončili dole na moréně J. Libor tři týdny po nás na začátku kuloáru pod hlavním východním hřebenem.

Když jsme přemýšleli kdo pojede tak jsme vycházeli stále z toho, že Libor a já. No a pak doplníme auto kamarády, kteří také pojedou do Wallis. Nejprve jsem místo držel Luckymu a Davidovi T., Lucky odřekl a tak se přihlásil David S., který ovšem také pár dní před odjezdem odřekl stejně jako David T. Přihlásil se mi také Karlos a jelikož jsme nikoho dalšího nesehnali tak jsme jeli ve třech: Libor, Karlos a já. Nelíbilo se mi že půjdeme nahoru tři, vůbec ne, ale přesto jsme vyjeli a šli společně nahoru. Měl jsem obavy z toho, že pokud se dostaneme tam kde bude rozhodovat čas tak budeme ve třech moc pomalí.

Cesta proběhla dobře a do Randy jsme dojeli brzo odpoledne. Po dvou letech opět na stejném místě…ale v mnohem silnější sestavě, o dva roky více zkušeností a počasí se zdálo být prozatím dobré a stabilní. Nebylo o čem přemýšlet, sbalili jsme potřebné věci, jídlo na 5 dnů a vyrazili jsme směr Weisshornhütte již dobře známou cestou. To odpoledne jsme nedošli moc daleko, ani jsme to neměli v úmyslu. Skončili jsme za poslední salaší ve výšce asi 2400mnm. K chatě nám zbývalo necelých 600 výškových metrů. Cestou jsme si popovídali s několika Švýcary, kteří se vraceli z chaty. Dozvěděli jsme se, že tento rok nahoře (stejně jako před dvěmi lety) nikdo nebyl (to ale bylo později vyvráceno) a také že je tam 20-30 cm čerstvého sněhu a tudíž podmínky nejsou nejlepší, to byla zase pravda pravdoucí. S přáním „hodně štěstí“ jsme se vždy rozloučili a pokračovali dále. Zjistili jsme také že předpověď počasí není ideální, ale také není špatná, čili „so so“. Blížila se krátká fronta, která dorazila už v noci. Cestou jsme se obveselili ještě s krásnýma ovečkama, které byly až moc zvědavé, ovšem ne přítulné! 🙂 Ulehli jsme kolem deváté a spali spánkem spravedlivých až do rána.

Probuzení bylo nepříjemné, pršelo a byli jsme úplně v mracích. Jen občas se to roztrhalo, viděli jsme že fronta je tady. Všude kolem těžké mraky, plechové nebe a prší. Bylo naštěstí relativně teplo takže nesněžilo. Vyčkávali jsme tedy ve stanu a doufali, že to nebude moc dlouho trvat. Kamarádi co byli na Monte Rose před týdnem zasněžili a 4 dny byli jen ve stanu a čekali…nedočkali se a ujeli do Dolomit. Doufali jsme že nás nepotká stejný osud. Celý den jsme jedli a spali, no a taky trosku popíjeli, půl litru slivovice padlo velice brzo. Měli jsme různé kacířské myšlenky jako například cestu do Finale Ligure za lezením a mořem hned druhý den, nebo přemístit se do parku Ecrins na nejjižnější ze všech čtyřtisícovek, ale vytrvali jsme do druhého dne, myslím, že bychom vytrvali i déle kdyby se počasí neumoudřilo…byli jsme už totiž opravdu blízko té překrásné hoře.

Druhý den ráno ještě chvilku poprchávalo, ale kolem osmé hodiny už bylo vidět že fronta se dokonale rozpadá a brzo bude hezky, mimochodem ve středu měl být úplněk, takže se dalo předpokládat zlepšení počasí. Opět jsme neměli kam spěchat a k chatě nám chybělo sotva 3 hodinky chůze. Vycházeli jsme něco po deváté a kolem poledne jsme byli u chaty. Prohodili jsme pár slov s chatařem, který měl teprve třetí den otevřeno. Zapsal jsem si také pro jistotu telefonní číslo na chatu, to pro případ kdyby se něco stalo. Milý chatař mi slíbil, že se o případné přivolání Bergrettung postará. O smělých plánech party Maďarů, která také postupně docházela k chatě, jsme se dověděli od jednoho z nich, dobrého borce, na první pohled ostříleného, který přišel nahoru asi o dvě hodiny dříve něž jeho 5 krajanů (včetně jedné odvážné krajanky). Dlouho jsme se u chaty nezdržovali a rázným krokem jsme vyrazili na bivakplatz, který jsme z minule již dobře znali. Kousek za chatou, na skalnaté moréně je udržovaný prostor pro dva stany, krásně ohraničený asi jeden metr vysokou ohradou z kamenů. Rozdělali jsme tedy stany a navařili dobroty, slunili se a dívali se na úchvatnou JV stěnu Weisshornu, ze které jezdily s velkým řevem laviny jako o závod. Fotili jsme, kecali o ženskejch, zkrátka si užívali pohody na snad nejkrásnějším místě v Alpách. Za pár hodin po nás se přitrousili Maďaři a postavili ještě tři stany opodál. Nyní jsme byli ve výšce asi 3200mnm. Ten večer jsme ještě mluvili s klukama z Maďarska a říkali jim o tom, že budeme vyrážet kolem půl třetí abychom měli dostatek času, kudy si myslíme, že vede výstupová cesta a tak podobně. Oni nám říkali, že chtějí jít celý Weisshorn na těžko!!! nahoru normálkou východním hřebenem a dolů ještě těžším jiho-západním pod Zinalrothorn a tam bivakovat. Původně chtěli vyrážet až hodinu po nás. Byl to opravdu smělý plán, ale nechávali jsme je při tom, neměli jsme potuchy jak dobří opravdu můžou být. Pro nás to bylo naprosto nemyslitelné. Náš plán byl vstát ve dvě hodiny, vyrazit kolem půl, za svítání dojít na Frühstückplatz, tam posvačit a s prvními slunečními paprsky se vydat do 3+ hřebene. Podle podmínek na hřebenu jsme chtěli dojít na vrchol anebo se vrátit z jakéhokoli místa, počítali jsme s tím, nešlo nám o vrchol za každou cenu. Věděli jsme, že podmínky nejsou ideální a tušili jsme, že nahoru se dostaneme pouze za těch ideálních… Chtěli jsme se dostat alespoň na hlavní hřeben a pak uvidíme…říkali jsme si.

Brzo jsme ulehli, ale vím, že nejen já jsem měl problémy s usínáním, neboť počasí bylo skvělé a všichni jsme tušili, že zítra vyrazíme! Začneme stoupat na naši vysněnou horu a bude záležet jen na tom v jakém bude rozmaru, jak my budeme připraveni a také na štěstí. Tušili jsme, že zítra bude den „D“. Ve dvě hodiny přesně zazvonil budík, nacvičeným pohybem jsem rozepnul stan a viděl hvězdy což bylo velice dobré znamení, svítily všude kolem, nikde nebyl ani mráček, dokonce ani vítr nefoukal. „Tak, jdeme!“ Rychle jsme si ohřáli večer připravenou moc dobrou polévku :-), což byl Liborův výtvor. Musím smeknout, co ten chlap dokáže udělat z pórkové pytlíkové polévky pomocí chilli a cibule, to opravdu nemá obdoby! Posnídali jsme, vzali mačky, návleky, cepíny na bágly a hůlky do ruky. A byl tady již dlouho očekávaný okamžik. Začali jsme stoupat po pozvolném ledovci směrem k prvnímu 50ti metrovému skalnímu prahu. Za námi jsme viděli jak od chaty vyrazily také dvě čelovky. Maďaři chodili prozatím kolem stanů a také balili a vyráželi pomalu nahoru. Práh jsme překonali bez problémů, i když ne suchou nohou ani rukou. Moc totiž nemrzlo a po skále tekl potůček. Dále vede cesta po příkrém, momentálně zasněženém, suťovém svahu plném sjetých menších lavin. Postupovali jsme při pravém okraji tohoto svahu, jakoby nad skalním prahem, který se táhl až ke kuloárům. Přibližně po půl hodině stoupání jsme došli pod stěnu a krátkým sněhovým výšvihem mezi skálami, tudy jsme se dostali na žebro ze kterého šlo nastoupit do jednoho ze dvou kuloárů, které vedly směrem na Frühstückplatz. Začali jsme stoupat prvním (levým) a užším z nich. Po jeho pravé straně (od spodu) jsme hledali pevnou skálu kde jsme mysleli, že vede výstupová cesta. Byla to ale mýlka, cesta tam nevedla a dostali jsme se do špatného terénu ze kterého jsme se museli vrátit zpět do kuloáru. Mezitím nás ale po druhé straně žlabu předešly dva horolezci a šli jistým krokem přibližně 50° terénem vzhůru. Vydali jsme se tedy doleva kde jsme vytušili správný směr. Já jsem pokračoval přímo kuloárem neboť se mi pomocí dvou cepínů šlo lépe a rychleji, kluci přešli vlevo na mixovou skálu kde byli jistější. Byl jsem rychlejší a na Frühstückplatz jsem došel současně se Švýcary. Na hoře byli také poprvé. Krátce jsme společně posvačili a mezitím dorazili kluci. Prozatím nás tam bylo pět. Nikoho dalšího jsme neviděli. Zatím co jsme docházeli na hlavní hřeben tak začínalo pomalu svítat, obzor se začínal zbarvovat do růžova až oranžova, kolem se začínaly rýsovat siluety známých a krásných hor. Matterhorn byl jako na dlani, kousek vedle jsem znatelně rozeznával Liskamm, Dufour a další vrcholy Monte Rosy, na druhou stranu za údolím Rohny zase vrcholy Bernských Alp, svítání to bylo nepopsatelné, krásné a tiché. První paprsky začaly lízat špičku Matterhornu a Zinalrothornu, potom v dálce Gran Paradiso a pochopitelně také ten den jen náš Weisshorn. Z tohoto místa byl už vrchol tak blízko, chybělo nám slabých 600 výškových metrů. Byli jsme asi tak v půlce, ve výšce kolem 3900mnm. Jakmile vylezlo Slunce tak jsme se navázaní vydali po hřebenu dále. To bylo přibližně kolem půl šesté.

Hřeben byl neuvěřitelně ostrý a bylo na něm několik věží, které se lezly přímo přes vršek. Nikdy jsem nic tak krásného nelezl, opravdu. Celý hřeben je velmi exponovaný, na severo-východ padá stěna více než kilometr a na druhou stranu to samé. Věže byly obtížnosti 2-3, částečně zasněžené. Celý hřeben byl zasypaný sněhem do výšky 30-40cm, sníh byl navrchu zmrzlý a dole prachový. Podmínky nebyly opravdu moc dobré. Naštěstí bylo možné téměř celý hřeben odjistit postupově, povedlo se nám to tak z 80%. Bohatě stačí mít 6 karabin a 6 delších smic. Díky sněhu a tomu že jsme byli tři jsme byli celkem pomalí. Po několika hodinách lezení jsme se dostali jen o pár desítek výškových metrů výše. Během postupu nás nejprve předešli dva další Švýcaři, který kopec už znali, byli to pánové kolem 55ky. Po chvilce za nimi přišli i naši dobří známí Maďaři. Překvapilo nás, že se vůbec postupově nejistili! Zdálo se nám to nebezpečné v tak exponovaném mixovém terénu. Byli pouze navázaní asi po 7mi metrech a šli všichni současně, zastavovali se, bavili se, ani nedávali ani nikam žádné smice pro jištění. Takto nás předešla nejprve dvojice a potom trojice, ještě k tomu takovým ne moc ohleduplným způsobem, ale to byl pouze můj subjektivní názor. Po několika dalších minutách postupu po stále překrásně ostrém a exponovaném hřebeni jsme došli dvojici zkušených starších borců, kteří svačili a otáčeli to. Bylo přibližně 9:20. Správně se rozhodli, věděli, že na vrchol se dnes stejně už nedostaneme, postup na zasněženém hřebenu nám všem trval neúměrně dlouho. V tu chvíli jsem si to také uvědomil a deadline pro návrat jsem si sám v sobě stanovil na 11hodin. Pokračovali jsme po hřebenu dále…i když jsme všichni tušili, že se budeme muset otočit aniž bychom stanuli na vrcholu. Lezli jsme tak, že jsem tahal vždy délku a kde to šlo udělal štand, dobral kluky a tak dále. Pouze když nešel udělat štand tak kluci zrušili jejich štand a postupovali jsme všichni současně až do té doby než jsem našel místo pro další štand, tam jsem pak kluky opět dobral. Mezi štandy jsem vždy dobře založil několik smic. Nazpět jsme už štandovali něco méně, nicméně všechny nejhorší místa jsme jistili dostatečně. Když jsme se přiblížili k poslední věži, kterou končila mixová část hřebene a dále by nás čekala jen dřina na už širším firnovém hřebenu tak vznikla u věže tlačenice. Věž byla natolik úzká a hladká že nešla přelézt, pouze oblézt. První dvojka věž oblezla ve východní stěně a následovali je Maďaři. V tuto dobu už bylo naprosto jasné, že na vrchol se nedostaneme. Když jsme viděli, že nám nahoru chybí ještě přibližně 400 výškových metrů dřiny v měkkém sněhu, bylo nemožné myslet na další postup vzhůru. Ve stejný okamžik jsme si s klukama uvědomili, že je čas vrátit se, bylo něco kolem půl jedenácté a byli jsme na konci mixového hřebene ve výšce 4100mnm. Tato část hřebene nám trvala přibližně 5 hodin! Za dobrých podmínek prý trvá jednu hodinu a leze se po úplně suché skále. Nebylo to pro nás těžké, rozhodnout se a otočit to, byli jsme s tím již několik desítek minut smířeni. Jít dále by znamenalo brodit se nejméně další 3-4 hodiny hlubším sněhem nahoru, vysílit se a sestupovat dolů za tmy. To bylo nemyslitelné. Nasvačili jsme se, rozloučili s vrcholem a otočili jsme to dolů. Postupně to otáčeli všichni, Švýcaři i Maďaři. V této době již začali pravidelně jezdit východní stěnou pořádné laviny a s velkým hlukem se řítily dolů na ledovec. Tam někde skončila i moje rukavice, která mi vypadla, škoda, byla to parádní windstoprovka. Tak jestli ji tam někdo najdete, ozvěte se 🙂

Cesta zpět po hlavním hřebenu byla rychlejší, sníh si mezitím sednul a šlo se lépe, navíc terén jsme již znali. Věže jsme slézali, jen jednu jsme slanili. Přibližně za tři hodiny jsme dorazili na Frühstückplatz. Kousek pod ním jsme se odvázali, neboť terén byl již relativně bezpečný. Nyní nás čekal sestup po relativně pevné skále-mixu, přibližně 350-400m 60° , obtížnost tak 2st. V takovém terénu se již postupově obvykle nejistí, lano se totiž plete pod nohy a jištění dost zdržuje. Nejprve jsme sestupovali s hůlkama, dále už jen v mačkách a pak i bez maček. Následovali jsme stopy dvou zkušených Švýcarů, kteří s největší pravděpodobností znali dobře sestup a také jsme je již viděli dole na ledovci, takže sestupová cesta to byla správná. Další možnost sestupu by byla vrátit se do, v tuto dobu již notně nebezpečného, kuloáru ohroženého pádem kamenů a lavinama, navíc po krajích kuloáru není vůbec pevná skála, no.., to je ale ještě slabé slovo, je tam příšerná suť, která je jen těžko průstupná když není zmrzlá tak jak tomu bylo ráno. Kuloár je prudký přibližně 50° (můj odhad).

Sestupovali jsme tak, že jsme byli s Karlem vepředu a hledali stopy po Švýcarech a občasné mužíky, nad námi asi 50m slézal Libor a za ním dalších 20m parta 5ti Maďarů a dva Švýcaři. Terén byl rak členitý že jsme na sebe většinou ani neviděli. Byly přibližně 2 hodiny odpoledne. Sundal jsem mačky, nasadil baťoh a začal slézat ke Karlovi a v tento okamžik se to stalo. Zaslechl jsem krátký výkřik, podíval se rychle nahoru a viděl otřesnou scénu, kterou bych nikdy ve svém životě nechtěl znovu spatřit. Viděl jsem letící tělo které naráželo na skály a sníh, v neuvěřitelných kotrmelcích a tupých nárazech se řítilo dolů žlabem, který probíhal asi 15m ode mne. Byl to naprosto nekontrolovaný rychlý pád, horolezec se řítil jako hadrový panák, ruce a nohy mu lítaly kolem těla proti všem pravidlům lidské kostry. Po pár metrech začala sníh a skálu zbarvovat jeho krev, tato děsivá široká stopa se táhla celých přibližně 250m, vedla středem žlabu na který jsme viděli… A pak bylo ticho. Úplné ticho. Dolů se začali snášet ptáci. Moje první slova byla „Bože,ne…,bože to ne,“ Nikdy na to nezapomenu. Chvěl jsem se, sundal jsem baťoh a mezitím jsem uviděl Libora jak mi připomíná abych rychle zavolal vrtulník. Už jsem tahal telefon, ale bylo mi jasné, že tomu klukovi už nikdo nedokáže pomoci. Zavolal jsem chataře a vysvětlil kde a co s stalo… Slezl jsem rychle ke Karlovi, byl také otřesený, ale dobrý. Počkali jsme na vrtulník, který přiletěl opravdu velice rychle, myslím tak do 4 minut. Pohybem ruky jsem jim ukázal kde Maďar proletěl, chvilku kroužili ve vzduchu a pak bylo vidět že místo už objevili. Na chvilku se vzdálili aby mohli spustit doktora na lano. Přiblížili se ke skále, přicvakli bezvládné tělo na lano a odletěli s ním kousek vedle kde byla dobrá přistávací plošina. My jsme začali sestupovat, přičemž hlavou se nám stále honily příšerné zážitky z předešlých minut, stále jsme slyšeli vrtulník, který mě osobně dost zneklidňoval. Museli jsme se ubezpečovat, že nepotřebujeme vrtulník na sestup, že to dokážeme sami. Drželi jsme při sobě jak nikdy před tím. Vrtulník se po chvilce vrátil aby snesl dolů celou otřesenou partu. Snášeli to asi po třech lidech přicvaknutých na lano. Také nám bleskla hlavou možnost použít vrtulník na sestup, museli jsme totiž sejít ze správné cesty směrem do kuloáru, kterým jsme ráno vystoupali nahoru. Nebyli jsme schopni pokračovat dolů stejným směrem jakým se ten kluk zřítil, i když tento směr byl ten správný, nešlo to, nezvládli bychom to psychicky, slézaní vedle onoho žlabu, stále zbarveného krví by bylo nemožné. Už takto jsme měli zprvu problém soustředit se na sestup a nenechat se dále unášet předešlými minutami. Nechtěli jsme letět vrtulníkem jednak proto, že Karel neměl pojištění na záchrannou akci! a také proto že bychom se z toho daleko hůře psychicky dostávali, museli jsme v tom sestupu zůstat a poprat se s tím každý po svém, každý sám ve své hlavě. Jediná možnost jak to nějak zvládnout byla pokračovat se sestupem, soustředit se na vlastní záchranu. Dostali jsme se do velice špatného terénu, navíc bez maček. Dalo nám hodně přemáhání a hledání správného místa abychom se dostali traverzem ke kuloáru, tam si nasadit mačky a pokračovat dále dolů. Byli jsme nejdříve přehnaně opatrní až křečovití, to trvalo tak půl hodiny, než jsme opět začali důvěřovat mačkám. Vrtulník asi po půlhodině přiletěl ještě nad nás, podívat se jak jsme na tom a hned zase odletěl. Viděli, že z nejhoršího jsme venku tak nás už ponechali vlastnímu osudu. Těžké bylo dole nalézt do kuloáru neboť pokud by se někdo z nás zřítil tak by ho potkal stejný osud. V tu dobu jsem měl hrozně velký strach o Karlose, vypadalo to, že smrt horolezce nese nejhůře z nás a moc si stále nevěřil. Šel jsem první a hledal cestu a pak jsem vždy čekal na kluky a navigoval je. Libor šel s Karlem aby ho podpořil. Potom Libor převzal vedení a nastoupil do kuloáru jako první a perfektně kopal stupy, šli jsme čelem ke svahu, bylo to jistější. Měli jsme štěstí, netrefil nás žádný kámen, který občas žlabem projel. Bylo už odpoledne a sníh byl moc měkký, bořil se a nedržel. Poslední nepříjemná věc byla sněhová plotna již nad zasněženým suťovým svahem plným sjetých starších lavin. Tuto plotnu jsme překonali velice opatrně, přes dva cepíny, místy čelem ke svahu. Dole když jsme už věřili, že jsme ze všeho venku, začali jsme traverzovat svah směrem od stěny aby nás netrefily kameny… S Karlosem jsme šli asi metr vedle sebe a najednou jsem slyšel vedle sebe velkou ránu a Karlos letěl dolů svahem, pak jel po zadku a snažil se brzdit. Asi po padesáti metrech se zastavil a postavil. Bylo vidět, že se něco stalo, zamotala se mu hlava a spadnul do sněhu, chvíli klečel, než jsme k němu doběhli. Držel se za ruku a obličej měl zkřivený bolestí. Po chvilce se z toho začal dostávat a zjistili jsme co se stalo. Ze stěny přilítnul kámen a trefil ho přímo do paže. Ne do loktu a ne do ramene. Naštěstí ne do hlavy protože by ji měl určitě na dvě půlky, jaká to byla rána. Mysleli jsme, že má ruku zlomenou, došli jsme konečně na bezpečné místo nad skalní práh, kde jsme udělali poslední pauzu, napili se vody a pojedli pár sušenek. Měli jsme strach o Karla, aby zvládnul dojít ke stanům, měli jsme před sebou poslední hodinku chůze po ledovci. Naštěstí Karlos byl statečnej a došel už bez dalších následků do stanu. Byli jsme šťastni, že jsme už v bezpečí, jen nám dělala starost ta ruka, která ho opravdu hodně bolela.

Ke stanům jsme přišli kolem půl páté. Byli jsme tedy na nohách přibližně 14 hodin a to jsme se dostali jen do výšky 4100mnm. V tu dobu se začínali vracet ke stanům i otřesení a smutní Maďaři nad ztrátou kamaráda. Několika z nich jsem vyjádřil mou soustrast a šel jsem za chatařem abych ho ubezpečil, že my jsme v pořádku. Brzo jsem se vrátil za klukama a společně jsme uvařili. Snažili jsme se bavit o příjemných věcech, snažili jsme se žertovat o čemkoli, ale vždy když na chvilku řeč utichla, měli jsme stále před očima to co se odehrálo. Nedokázali jsme se zbavit těchto myšlenek, mozek šrotoval na plné obrátky, měl opravdu co zpracovávat. Cítili jsme bolest a hledali jsme neustále důvod, abychom to pochopili a mohli to v sobě uzavřít, ale nešlo to. Pro to je potřeba delší čas. Byli jsme unaveni tak jsme šli brzo spát, ale nešlo usnout. Nebylo možné zahnat ty myšlenky, vždy, ať jsem myslel na cokoli jsem se k tomu vracel. Jediné co mi pomáhalo bylo myslet na ženský nebo na práci. Takže je jasné na co jsem myslel 🙂 Nakonec se podařilo usnout a noc byla pěkná a klidná. Ráno jsme vše sbalili a s Liborem stáhli dolů i za Karla, ruka ho stále hodně bolela a byla napuchlá tak by ani nemohl nic nést. Domů jsme odjeli co nejdříve, abychom se dostali zavčasu do nemocnice. Jel jsem celou noc a domu jsem se dostal kolem pul sedmé ráno. Ten den jsem do práce nešel a jen jsem si užíval. Dokonce večer jsem se v hospodě opil s kamarády, vypovídal jsem se z toho co jsem tam zažil a bylo lépe. Také mě moc potěšila zpráva od Karlose, že ruka zlomená nebyla, vydržela to.

Zajímavé bylo jak se měnil můj názor na další cesty do hor. Bezprostředně po pádu toho horolezce jsem si řekl, že nikdy už do hor nepojedu, jestli se dostanu v pořádku dolů. Po pár hodinách jsem si říkal, že pojedu, ale jinam a na něco podstatně lehčího. Večer, když jsem nemohl spát a procházel jsem se po moréně, říkal jsem si, že se sem ještě jednou rád vrátím a pokusím se dostat nahoru. S Liborem a s nikým jiným. Myslím, že Libor chce to samé.

Weisshorn nám všem dal ten den hrozně moc. Nejen tím, že jsme šli nejtěžší cestu v životě, na vysněnou horu, ale hlavně tím jak celý výstup probíhal. Ideální začátek, krásný kuloár, pomalý postup po hřebenu, ne moc dobré podmínky, návrat, pád horolezce, psychický tlak, maximální soustředění na sestup a velké obavy, Karlos a jeho zraněná ruka, pohledy vracejících se Maďarů, nálada na chatě… To všechno se ve mě skládá v ten nejsilnější zážitek, který jsem si kdy z hor přivezl. Děsivý, smutný a zároveň krásný.

Nezbývá mi nic jiného než s úctou poděkovat Weisshornu za to jak nás přijal. Děkuji a klaním se před jeho mocí a krásou. Vzpomínám také s lítostí na kluka, který nahoře zůstal.