„Přestupní stanice“ Rätikon

Představte si nebetyčné stěny z šedého kompaktního vápence, opuštěná údolí pokrytá rozkvetlými alpskými loukami, pasoucí se stáda krav a jejich nekonečné zvonění, jezírka s chladivou vodou a krákání havranů. Tak takový je Rätikon. Horskou oblast o rozloze 900km², která leží částečně na území Lichtenštejnska, Švýcarska a Rakouska, by neměl při svých cestách opominout žádný horal a už vůbec ne horolezec, který jednou hodlá lézt vysoké Alpské stěny. Skupina sice nemůže nabídnout žádné superlativy jako nejvyšší horu, největší ledovec nebo nejhlubší jeskyni, ale zato svým osobitým kouzlem jistě získá vaše srdce, stejně tak lehce, jak získala naše.

Je pátek večer a napětí před odjezdem vrcholí. Na tento okamžik, kdy nasedneme do auta a noční jízdou se přesuneme do jiného světa, do vysněného světa hor, jsme se těšili již dlouho. Tyto chvíle jsou vždy stejné, kontrolujeme jestli jsme na nic nezapomněli, pročítáme seznamy a představujeme si, kde jsou všechny ty věci sbalené. Ano, opravdu máme vše potřebné. To co jsme zapomněli doma přeci nepotřebujeme, uklidňujeme se předtím než nastartuji auto. Myšlenkami jsme už úplně někde jinde, letíme prostorem do Rätikonu, už nám jen zbývá donutit těla, aby nasedla do auta, a přijela za námi.

Noční jízdou se přesouváme o stovky kilometrů na jiho-západ. Jedeme známou cestou, která nás provází skoro při všech našich výpravách a už po několik let naslouchá smělým plánům a mlčky sleduje naše návraty, které jsou většinou veselé, ať se plány naplní nebo ne. K Bodamskému jezeru přijíždíme s rozedněním a městečko Bregenz projíždíme ještě bez nekonečné šňůry aut. Švýcarským celníkům v St. Margrethen pro jistotu říkáme, že jedeme do Itálie. To proto, aby byli klidnější. Tuto fintu máme již ověřenou a vždy tak předejdeme spoustě otázek. Krátce na to najíždíme na dálnici směrem č.13 směrem na Chur. Míjíme Lichtenštejnsko a u městečka Lanquart sjíždíme na silnici č.28 směrem na Davos. Po několika kilometrech se zastavujeme v městě Schiers abychom koupili horolezeckého průvodce po místních stěnách. Máme štěstí a nacházíme jej hned v prvním sportovním obchodě, který ve spleti malých uliček objevíme zcela náhodně.

Do této doby jsme o Rätikonu pouze četli v časopisech a vyslechli si vyprávění několika známých. Informace se obvykle týkaly oblastí zvučných jmen jako Schweizereck a  Kirchlespitzen. Lezení je zde sice překrásné, ale celá oblast je prý zakletá na počasí. My máme prozatím štěstí a na azurovém nebi nevidíme ani mráček. Nedočkavě listujeme v průvodci a rozhodujeme se navštívit oblast „u jezírka“, jak se v našich kruzích říká okolí Partnunsee. Množství a hlavně obtížnost cest se nám zdá pro naše seznámení se s oblastí vhodnější než jinde. Jedná se o malebné horské údolí ležící jiho-východně pod vrcholem Sultzfluh, který je asi nejznámějším vrcholem Rätikonu. Na parkoviště do malé osady přijíždíme hladoví a vyčerpaní těsně před polednem. Tento malý štěrkový plácek se stává naším domovem po následujících 7 dní. Vylézáme z auta a jsme jako omráčení…všude kolem, kam jen naše oko dohlédne, se tyčí fantastické nebetyčné vápencové stěny. Jsme ve výšce přibližně 1770mnm a je horko téměř jako u moře. Naštěstí slabě fouká příjemný chladivý vítr, díky kterému je i na nemilosrdném slunci příjemně. Dnes už nemáme v plánu žádný výstup a jdeme se pouze projít k jezírku, které nás osvěží ledově studenou vodou. Po celý další týden v něm po výstupech relaxujeme a přivádíme k životu unavená těla. Onen nenápadný kousek vodní plochy se stane doslova naší rituální drogou. Všude kolem jsou alpské louky plné rozkvetlých voňavých květin, stále lehce fouká vítr a je jasno. Letošní stabilní počasí platí naštěstí i pro Švýcarsko. Celé odpoledne strávíme odpočinkem, listováním v průvodci a nasloucháním pravidelného zvonění velkých zvonů, které k nám doléhá od nedaleko se pasoucího stáda krav. Bedlivě si prohlížíme vyzívající stěny v okolí a rozvažujeme naše smělé plány na následující dny. Už se nemůžeme dočkat až se konečně oblékneme do sedáků a zakousneme se do vybrané cesty.

Abychom se rozlezli a přivykli místní skále, volíme na první den blízkou stěnu Chli Venedig. Nástup z Partnun je relativně krátký a již po 45 minutách stojíme pod stěnou. Cesty jsou zde vysoké 80-130m. Výjimku tvoří 14-ti délková cesta Rialto (7 UIAA, 650m), která je místními lezci považovaná za nejhezčí výstup na Sultzfluh! Letos jsme se na tuto cestu ještě necítíme, ale určitě ji zahrneme do našich plánů na příští rok. V této části je vše dobře odjištěno nýty, ale přesto se vyplatí vzít s sebou několik stopperů a friendů. Pro začátek lezeme dvoudélkovou cestu Altwiibesommer 5+ a jsme velice příjemně překvapeni kvalitou skály! Přestože tyto cesty jsou zde nejvíce lezené, tak nejsou ani trochu oklouzané! Lehce přelezeme obě délky a slaňujeme k nástupu. S radostí a nadšením se pouštíme do další cesty vedle, jmenuje se Canale Grande 6 a již její název napovídá, že se jedná o jakýsi „velký kanál“. Po prvních 10 metrech nalézáme do pravidelně modelovaného žlábku širokého asi 70cm. Je to krásné lezení po pevné skále. Druhá délka je ale překvapivě dlouhá a naše 50-ti metrové poloviční lano nestačí ke štandu. Zůstávám trčet asi 2 metry pod luxusním stanovištěm osazeným dvěma nýty… Naštěstí se mi podaří založit dva dobré friendy ve kterých jen krátce štanduji a dávám pokyn Šárce, aby zrušila štand a vydala se za mnou. Jakmile popoleze o dva metry výše na dobré místo, dostávám se rychle na správný štand kde spokojeně dobírám celých padesát metrů. Mezitím sleduji okolní stěny a marně pátrám po horolezcích. Kromě nás dvou jsme dnes potkali pouze tři další lezce a nemnoho turistů, kteří tiše prošlapují pěšinky v suti. Jsme téměř sami v tak kouzelné přírodě! K našemu překvapení je tomu tak po celý týden. Potom, co i Šári úspěšně zdolá závěrečné pasáže, slaníme k nástupu již nacvičeným pohybem a pomalu se vracíme kolem jezírka na parkoviště. Těsně před tím, než se slunce přiblíží k obzoru, se ještě stihneme vykoupat. Snažíme se chytit ještě jeho poslední paprsky a ihned po západu spěcháme k autu abychom se zahřáli čajem a uvařili si zaslouženou večeři.

Druhý den naše kroky směřují o něco dále, procházíme kolem jezírka a po levé straně míjíme naši známou stěnu z předchozího dne. Krasovým terénem, plným zlomů, děr a jeskyní, stoupáme výše až ke stěně s názvem Gruobenflüeli. Cestou míjíme dvě ohromné jeskyně, které patří do celé soustavy nazvané Sultzfluhhöhlen, a silně litujeme toho, že jsme si nevzali čelovky. Jak rádi bychom alespoň nahlédli do tajů místních jeskyní. K nástupu přicházíme asi po 1,5 hodině a vybíráme si fantastické plotnové cesty s názvy Nebelmeer 6+ a Vergissmeinnicht 5+, které jsou dlouhé přibližně 100m. Cesty v pravé části stěny začínají sklonem kolem 50ti stupňů, záhy ovšem dosahují vertikály a lezení se stává úžasně exponovaným. Je odtud otevřený výhled na celé údolí, kde rozeznáváme jezírko, po kterém dnes toužíme snad nejvíce. Jsme ve výšce přes 2200 metrů a slunce tak žhne, že po pár hodinách máme pocit, že v nás nezbude ani kapka vody. Nejprve lezeme cestu s názvem Nebelmeer a opravdu si připadáme jako v nekonečném „moři mlhy“, které protínají jen nenápadné žlábky vln. Celou cestu se setkáváme s pěkným plotnovým lezením a na konci s trochu náročnější technickou pasáží po malých chytech. Druhou cestu lezeme bez přestávky ihned po slanění, ale ta v nás tolik pěkných zážitků nezanechává. Brzy slaňujeme opět tři délky a pomalu se vracíme dolů. Dnes už nemáme kam spěchat, čeká nás jen mrazivý rituál a klidný večer u moravského vínka, které bohužel velice rychle mizí z našeho proviantu.

Třetí den nemáme velké ambice a nechce se nám šlapat daleko, proto si vybíráme stěnu hned nad jezírkem se jménem Seeflueli. Oslovila nás třídélková cesta o obtížnosti 6+,6+,7. Prozatím jediná cesta, která je touto stěnou prostoupena, se jmenuje Route Mainetti, my polezeme její variantu od pana Schnydera. Ta se nám zdá od pohledu „lezitelňější“. Znepokojuje mě pouze poznámka v průvodci, že v polovině první délky je nestabilní „šupina“. Tím se nenechám odradit a opatrně nalézám do nástupu. Cvakám první nýt asi po 6 metrech lehkého lezení. Jištění je z počátku osazeno opravdu sporadicky a další metry nabírají na obtížnosti. Druhý nýt cvakám asi po dalších 6 metrech. Kousek nad ním se mi nedaří nalézt z mělkého koutu do stěny, musím se vracet a zkoušet více možností. V tom se setkávám s popsaným nešvarem cesty. Ona labilní šupina má podobu asi 50-ti kilového balvanu dosti špatně zaklíněného do široké spáry. Balvan se mi nechtěně podaří tak uvolnit, že málem vypadává i se mnou. Krve by se ve mě nedořezal když se vezu dolů po stěně… naštěstí o jeden metr níže se zachycuji rukou v široké spáře a nohy nacházejí dobrou oporu na nevýrazném schodu. Je to dobré, kromě odřeného kolene a toho, že jsem vyděsil sebe i Šárku, je vše v pořádku a takřka bez důvěry v sebe sama pokračuji dál. Při přelézání kolem volného kamene ani nedutám a opatrně cvakám další nýt kousek nad ním. Uf, a je to, za chvilku jsem u prvního štandu a obavy ze mě padají. Teda pane Schnyder, to bylo pěkné překvapení! Naštěstí další délka je už relativně pevná, střídavě koutem a hranou. Poslední délka nám přichystá překrásné lezení po neuvěřitelně hladkých plotnách s velice dobrým zajištěním. Kvůli této poslední délce se nám ta námaha určitě vyplatila!

Další den se nám nikam nechce a jen lenošíme na louce, koupeme se a plánujeme další cesty. Nejvíce nás oslovuje 8-mi délková cesta Härta Huaschta 7- na stěnu Graustein. Čas letí jako půlnoční express a opět nás budí vycházející slunce do nového vzorně letního dne.

Vstáváme brzo a rychlým krokem směřujeme k nástupu, který je opravdu blízko, a za 25 minut si už oblékáme sedáky pod stěnou. Vybrali jsme si vážně moc pěkné sousto. Čeká nás 210m lezení a průstup 60m dlouhé travnaté galerie. Název cesty se v místním slangu dá přeložit jako „Máš kašel?“ …“tak sem nelez!“ dalo by se dodat. Opět nás ani název neodradí a naše nervozita opadá se založením prvního jištění v rozbité pětkové délce. Brzy jsem u prvního štandu, nad kterým se zvedají krásné 45m dlouhé šestkové plotny, které jen čekají na to, až je pohladíme nedočkavou dlaní a řádně se do nich opřeme lepičkou na podrážkách. Stojíme pod jednou z nejhezčích délek této cesty. Šárka rychle doleze ke štandu, vyměníme si potřebný materiál, a pouštím se dál s batohem na zádech. Následující metry ubíhají rychle a připomínají mi romantický film, kde hrajeme hlavní roli. Užívám si již exponované a velice rozmanité stěnové lezení po malých chytech. Tak…ještě jeden „natahovák“ a stojím u štandu. „Šári, pojď, to se ti bude líbit!“, volám na parťáka, a mám pravdu, za chvilku dolézá a spokojený výraz ve tváři hovoří za vše. Další dvě délky utečou jako voda a konečně se pouštím do téměř 40° příkré trávy, která je ještě mokrá od ranní rosy. Do této doby bych nevěřil, že drny mají takovou pevnost! Lezečky kloužou a moje prsty se zarývají hluboko do trávy, bojuji se stébly a za chvilku dosahuji štandu. Máme za sebou skvělé zpestření výstupu, na které jen tak nezapomeneme.

Po krátkém traverzu mě čeká nejprve pěkný sevřený kout, který v poslední třetině plynule přechází do 80cm širokého komínu. To je další změna terénu, zkrátka na monotónnost si v této cestě rozhodně stěžovat nemůžu. Následující délka je krátká a vyšvihne nás před nejtěžší délku cesty, kterou je mělký kout zakončený malým převisem. Nejprve nalézám traverzem do kouta, zakládám dva friendy, a po chvilce cvakám i nýt. V průvodci stojí, že je možné brzo natraverzovat ještě více vlevo za hranu a tak těžké místo oblézt. Lezu ale ještě přímo stále dost těžkým terénem což mě ubezpečuje v tom, že nejsem v očekávané lehčí variantě. Cvakám další dva nýty a traverzuji až pod malým převisem, kde se mi zdá příhodné místo. A opravdu, po několika metrech objevím nýty, které mi ukazují cestu k vrcholu. Za chvilku už motáme lano, sundáváme sedáky a užíváme si opojné chvilky na travnatém paloučku na nejvyšším bodě kopce.

Nikam nespěcháme neboť jsou teprve dvě hodiny odpoledne, je teplo a jsme tady široko daleko sami. Celé údolí a hlavně mohutný vrchol Sultzfluh máme jako na dlani. Fotografujeme a povídáme si zážitky z cesty, které jsou dnes opravdu intenzivní. Výška stěny na nás velice zapůsobila a myslím, že určila směr, kterým se budeme nadále ubírat. Pro sestup je nejlepší zvolit pohodlnou pěšinou na druhé straně kopce, proto obouváme pohorky, které jsme celou dobu vláčeli v batohách, a šlapeme vesele dolů. Během odpoledne se na nebi objevují první mraky, které nám dávají tušit následující vývoj počasí. Že by kamarádi měli přeci jen pravdu o poměrech v Rätikonu? První podvečerní kapky potvrzují naše domněnky. Utíkáme se schovat do auta a nasloucháme, jak letní déšť vyťukává smutnou melodii do střechy našeho dočasného příbytku.

Poslední den ráno je polojasno, tak ještě rychle balíme věci a vyrážíme pod stěnu. Bohužel nás stíhá déšť a tak nestihneme ani vybalit lano, natož něco vylézt. Unaveně a trochu zklamaně se otáčíme a pomalu kráčíme k autu. Tento den je našim posledním v této oblasti. Zítra ráno odjíždíme…ale ne domů, to ještě ne. Směřujeme ještě více na jih, ke středozemnímu moři, tam kde se ostře řežou hluboká vápencová údolí, tam kde je levná pizza i víno. Ano, jedeme do našeho oblíbeného Finale Ligure. Čeká ještě celý týden lezení…

V poslední zatáčce odkud je ještě pěkný výhled na Sultzfluh vévodící celému údolí se ještě na chvilku zastavíme a mlčky se rozloučíme. Už nyní je nám jasné, že za rok naše cesty povedou opět na toto stejné místo, vrátíme se sem o jeden rok zkušeností starší a přinejmenším se stejným odhodláním.