Vysoké Taury – Gross Glocknerlistopad 2001
…už zase si to svištíme po dálnici, krájíme kilometry a míříme na další krásné místo v Alpách. Jenže…prší, prší jen se leje….Lucky propadá depresi :-), občas něco zabrumlá o hnusným počasí nebo něco takového, ale nikdo ho moc nevnímá, všichni se moc těšíme a už plánujeme další postup. Je pravda, že mi to množství vody dělá obavy, jednak nemám chuť si zopakovat Zillertal a také se už blíží zima. Doufám, že už nebude moc sněhu.
Cestou přes Rakousko se počasí rychle lepšilo, když jsme projeli placeným tunelem na východ od Glockneru, bylo už téměř jasno a silně foukalo. Myslím, že ta obloha plná hvězd spravila náladu už notně otrávenému „drsňákovi“ z „rekré“ :-). Na místo, kousek za osadu Burg, jsme dojeli kolem třetí hodiny ranní. Bylo sucho a nikde ani památka po čerstvém sněhu; naštestí! S Pájou jsme přespali v kombíku, to jsem netušil jak je ten Oplík parádní, vzadu je úplné letiště. Lucky s Kubou si postavili stan opodál. Unaveni cestou jsme brzo usnuli, opět plni očekávání…
Ráno se nechtělo vstávat, tak jsme vyráželi až kolem deváté, nebylo kam spěchat, měli jsme před sebou cestu opuštěným údolím podél potoka Teischnitz až na Stüdelhütte, kde jsme hodlali přespat ve winterraumu. Ivetka z našeho HOMS zde byla asi tři týdny před námi a chatička se jí moc líbila, tak jsme se těšili, že tam nikdo nebude a v pohodě si tam budeme hovět. Cestou krásným a opuštěným údolím jsme si dělali srandu z toho, že snad nejhorší překvapení by bylo potkat tam polský zájezd 🙂 , naštěstí naše nejhorší představy se nesplnily neboť na místě byl maďarský zájezd :-)) což jsme po celodenním putování zhodnotili velice kladně 🙂 nic jiného nám totiž nezbylo. Cesta nahoru nám trvala něco kolem osmi hodin, jak jsem psal, nikam jsme opravdu nespěchali. Převýšení asi 1200m. Chata, která byla už zavřená, je ve výšce 2905mnm, opodál stojí další malinká chatička s kamny a podkrovím plným matrací a dek, vejde se tam nejméně 25 lidí. Celý den jsme si pěkně užili, rozšlápli jsme ztuhlé nohy ze sezení v kanclu a provětrali si hlavu. Druhý den jsme chtěli vyrazit se svítáním, kolem půl sedmé, dali jsme si tedy budíček na šestou a připravili si věci. Kluci zůstali venku ve stanu a já s Pájou jsme si našli pěkné místo v podkroví. V noci tam bylo příšerné horko a dokonce ani tlupa maďarů moc nehlučila. Užívali jsme si pohodlí.
Ráno jsme vstali zavčasu, ale než jsme si venku uvařili a najedli se a než se kluci sbalili, tak bylo půl osmé. Vyrazili jsme tedy později než jsme chtěli, ale počasí vypadalo velice dobře a času bylo do večera dost. Na Glockneru se trochu honily mraky a bylo vidět, že na hřebenu fouká silný vítr. Ambice na vrchol jsme neměli, přeci jen Pavla byla poprvé na ledovci a oba kluci poprvé ve vysokých horách. Chtěli jsme jít jen to, kde si budeme připadat jistí, pokud by se někomu zdálo, že to nezvládne, byli jsme připraveni to otočit i kdybychom měli už vrchol na dosah. Cesta se vine od chaty SV směrem na okraj plochého ledovce. Dále po ledovci přímo na sever do sevřeného kotle po Erzh. Johann hütte. Dále je možné jít cestou zajištěnou ocelovým lanem po levém okraji ledovce (ve směru toku) a dále po skalním žebru přímo k chatě. Nebo je možné jít přímo středem ledovce (+-45°) a tak se dostat na hřeben, který vede od chaty směrem k vrcholu. Zvolili jsme druhou variantu, jít středem ledovce přes několik relativně dobře zasněžených trhlin. Sníh byl velice dobrý, málo se bořil. Počasí skvělé až na silný vítr a drobné mraky, které se honily na hřebenu. Dělalo nám to starost, věděli jsme, že nahoru nepůjdeme jinak než za ideálních podmínek, na výstup za silného větru jsme připraveni nebyli. Netroufnul bych si to, vzít tam lidi, kteří nemají žádné zkušenosti z hor za špatných podmínek. Pomalu jsme postupovali, navázání, ledovcem vzhůru. Bylo to dost vyčerpávající, ale naštěstí sníh relativně držel. Přibližně po třech a půl hodinách jsme se dostali na hřeben, kde opravdu silně foukalo, schovaní za skálu jsme posvačili a poradili se o dalším postupu. Rozhodli jsme se ještě kousek popojít po širokém ale hodně prudkém firnovém hřebeni směrem k vrcholové mixové části. Po pár minutách rázem přestal foukat vítr, bylo jasno a my jsme klidně stoupali dále.
Mixový hřeben, kupodivu perfektně zajištěný tyčemi umístěnými asi po 15-20 metrech, začínal asi ve výšce 3550mnm. Těsně před Malým Gloknerem hřeben přiostřil a místy se šlo po pevném firnu, těsně tam kde začínala převěj. Na všechny světové strany byl překrásný rozhled, hřeben, po kterém jsme kráčeli, byl překvapivě exponovaný, naskytly se nám moc pěkné výhledy do severní stěny a hlavně na legendární Palavičiniho žlab, kterým vystupovali dva další horolezci, právě se blížili do sedla mezi vrcholy Glockneru. Žlab vypadal svrchu moc pěkně, ani nevypadal tak děsivě, jak jsem si ho vždy představoval, myslím, že někdy bych se mohl s dobrým parťákem odvážit ho vylézt, uvidíme, přeci jen objektivního nebezpečí je v této cestě až moc. Z malého Glockneru jsme si nejprve prohlédli poslední část hřebene, která na nás čekala: nejprve sestoupení do sedla mezi vrcholy, překonání sedla po „lávce“, což je asi třímetrový velice ostrý firnový hřeben, tak na jednu nohu, a potom dvojkový asi 40ti metrový výšvih na vrchol. Trochu nás zamrazilo tou krásou a asi hlavně pěknou expozicí. Lucky se touto dobou loudal, a neměl žádný elán. Ten hřeben mu vůbec nedělal dobře, byl chudák celej zelenej a moc nemluvil. Později přiznal, že měl opravdu velký strach. Snažil se ho maskovat, ale moc se to nepovedlo. Poprvé v životě šel takto ostrý mixový hřeben a neměl moc důvěru v mačky a firn pod nima. Nicméně to vše statečně zvládnul a asi za další třičtvrtěhodinu jsme se všichni ocitli na vrcholu! A musím říci že všichni šťastni a už docela unaveni. Bylo něco po půl druhé. Na vrcholu bylo úplné bezvětří a vydrželi jsme se tam kochat skoro celou hodinu, jedli jsme opět doma dělané a moc dobré müsli, všelijaké sůši a také chleba a kus prasete :-). Dolů se nechtělo, kdybychom tam mohli zůstat, udělali bychom to. Pomalu jsme se sebrali a postupovali dolů, pomalu jsme slézali a přitom jsme se celou dobu postupově jistili, nemohli jsme si dovolit chybu. Sestup relativně ostrým hřebenem byl jako vždy a zákonitě daleko těžší než samotný výstup, byli jsme unaveni a sníh byl měkký. Ponechávali jsme stále otevřenou možnost zůstat na horní chatě ve winterraumu a dolů sejít až druhý den. Cestou dolů jsme tedy šli přes Erzh. Johann hütte, kde jsme mrkli na zimní místnost a opravdu jsme ani na chvilku nezapochybovali, že cesta dolů po ledovci bude příjemnější něž zůstat tam. Na první pohled mi to připomínalo chlívek pro prasata, ke kterým jsme sice ten den daleko neměli :-), ale stejně vidina příjemné a vyhřáté chatky s našima spacákama byla naprosto přesvědčivá. Počkali jsme na západ slunce a po ledovci zalitým červeno-oranžovým světlem zapadajícího slunce jsme pomalu sestupovali dolů, nespěchali jsme, cestu jsme dobře znali a chtěli jsme si do posledního okamžiku vychutnat ticho, krásu a dobrou náladu hor. Do chaty jsme došli už za úplné tmy, jen úplněk a čelovky nám svítily na cestu. Vrátili jsme se asi po 13ti hodinách, všichni. Díky!
Tu noc se nám krásně spalo, naplněni skvělými zážitky z výstupu. Byli jsme šťastni, že nás Glockner přijal s otevřenou náručí. Měl jsem celou dobu určitý strach, abychom něco nepodcenili a aby jsme se nedostali do nějaké nebezpečné situace. Myslím, že jsme si ten den všichni sedli a nešlo jinak než to nezvládnout, podmínky byly takřka ideální. Moje obavy ale nebyly zbytečné, nic se nesmí podcenit. Nicméně když dnes sepisuji tyto řádky s už dost dlouhým odstupem 9ti měsíců a jedné akce v horách, která mi dala opravu velkou školu, tak z toho nemám dobrý pocit. Mám vždy velký strach když jedu do hor s někým, kdo má méně zkušeností než já. Celá odpovědnost chtě-nechtě je na mně, cítím to tak, i když vím, že každý nese odpovědnost především sám za sebe, ale nemůžu si pomoci. Je tu stále ten fakt, že oni by beze mě do hor nejeli, alespoň ne teď a sem. Uvolnit se a oprostit se o pocit odpovědnosti za ty druhé se dokážu opravdu jen s Liborem, jsme naprosto rovnocenní, i když každý máme zkušenosti trochu s něčím jiným. Naše akce do hor, kdy jsme byli sami dva, nebo kdy jsme šli část sami dva byly pro mě ty nejvyrovnanější. Dokážeme se na sebe spolehnout, věříme si a jsme vždy přesvědčeni o správnosti toho co děláme, nezáleží na tom jestli stoupáme vzhůru nebo jestli jsme na sestupu, jestli jsme ve stresu nebo v pohodě. Zkrátka Libor je ten se kterým chci jezdit do hor na (pro nás) těžší věci, cítím to tak. S Pájou a s Luckym pojedu hrozně moc rád, ale na lehčí výstupy, kde to budeme zvládat s určitou rezervou a bude to „pod kontrolou“, i když i toto je velice relativní a jsem si vědom toho, že hory jsou často nepředvídatelné.
Shrnuto: Glockner byla super akce, skvělá nálada panovala po celou dobu, všichni jsme si na hoře rozuměli. „Vrchol byl“, jak by řekli dobyvatelé vrcholů. A co dodat? Zalíbil se mi moc Stüdelgrat, který stoupá od chaty přímo na vrchol Gross Glockneru, má několik čtyřkových míst a je opravdu nádherný! Tak tato cesta by se mi někdy v budoucnu moc líbila a myslím, že by mi teď obtížností i dobře sedla. Uvidíme…
